Národní parky a zahrady 2010

Při slově Národní parky se nám asi vybaví něco cenného, zajímavého, atraktivního. V celé Evropě existuje systém národních parků a přírodních parků, tedy přesně řečeno rozsáhlých území, jedinečných v národním nebo i mezinárodním měřítku, jehož značnou část tvoří přirozené nebo jen málo člověkem ovlivněné ekosystémy, včetně vzácných rostlin a živočichů. S Geops.cz navštívíte národní parky, které chrání většinou oblasti hor s rozsáhlými lesy, vzácnými rostlinami a živočichy, ale také třeba části mořského pobřeží či moře s bohatým životem pod hladinou, travnaté stepní oblasti, písčité duny a příbřežní porosty, jezerní oblasti s močály a rašeliništi, delty velkých řek nebo oblasti dávno vyhaslých sopek, ale i činné vulkány.

Národní parky jsou nejrůznější typy krajiny, vegetačních či klimatických zón a pásem, rostlin a zvířat. Celou tu barevnou mozaiku národních parků můžete s CK Geops vidět také na zájezdech s turistikou, krásu pramálo ovlivněnou člověkem a civilizací stojí za to vidět a poznávat, navštívit a vychutnat si, ať leží v kterémkoli koutě Evropy.

A druhou stranou mince je příroda přeformovaná člověkem k obrazu svému, tedy zahrady. Záplava květů všech barevných tónů a odstínů, exotické dřeviny a tvary, kombinace flóry, krajiny a zahradní architektury. Po celé Evropě lze vidět úchvatné zahrady a plody lidského úsilí v tomto směru stojí za to zhlédnout. Najdeme zde všechny historické styly v různých částech Evropy. Lákají italské a francouzské renesanční zahrady, romantické zahrady Německa, barokní zahrady Rakouska, Anglie nebo České republiky, moderní zahrady Anglie a Walesu, maurské zahrady v orientálním duchu ve Španělsku a další.

Leží na jihu Moravy při hranicích s Rakouskem mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí (63 km²). Jeho osu (a státní hranici) tvoří asi 42 km úsek klikatě meandrující Dyje, která zde vytváří hluboce zaříznuté údolí s úzkými bočními údolíčky, skalními stěnami, sutěmi a fantastickými scenériemi ve všech obdobích roku. Téměř 90 % plochy parku tvoří lesy. Většinou dubohabřiny, na západě i jedlobučiny a také vysázené borové a modřínové porosty.  Jde o prakticky nedotčené říční údolí bez zástavby, které se zachovalo neporušené díky existenci pohraničního pásma.

Náš největší národní park (690 km²) leží při hranicích s Rakouskem a Německem a chrání převážnou část pohoří Šumava. Podloží tvoří krystalinikum moldanubika (svory, ruly a žuly) prvohorního a prahorního stáří. Z německé strany navazuje národní park Bavorský les. Podnebí je vlhké, poměrně drsné. Asi 80% plochy parku ještě před pár lety pokrýval les. Dnes bohužel na velkých plochách centrální Šumavy stojí jen suché pahýly nebo pařezy, mezi nimi však postupně vzniká nový les.

Jako téměř u všech albánských parků jde spíše o větší rezervaci (25 km²). Leží na jihu země u hranic s Řeckem a chrání pobřežní brakické jezero Butrint (16 km²) spojené s mořem skoro 4 km dlouhým a až 100 m širokým kanálem Vivari. Za vysokého přílivu proniká mořská voda až do jezera. Jezero vzniklo v tektonické depresi. Z jihu je obklopují nízké pahorky a na vše pálí slunko. Teplota zde běžně v létě vystoupá až na 40°C. Krajinu pokrývají řídké lesíky s habrem, jasanem či dubem cesmínovým, sady, pastviny, olivové háje a macchie.

Leží na pomezí středního a východního Slovenska, východně od Nízkých Tater. Patří do rozsáhlého Spišsko-gemerského krasu a tvoří ho mohutná vápencová plošina se všemi krasovými jevy (198 km²). Částečně travnaté náhorní planiny se závrty, škrapy a škrapovými poli jsou proříznuta hlubokými roklemi. Některé z nich (Suchá Belá, Vel´ký a Malý Kysel´) jsou 100 až 200 metrů hluboké a dole široké pouhý metr. Zde vládne věčné tajuplné šero. Velmi atraktivní jsou četné vodopády - např. Závojový vodopád s výškou 70 m a severní hranici parku tvoří až 300 m hluboký Prielom Hornádu, se strmými stěnami a divoce bouřící vodou. Díky členitému reliéfu dochází v parku často k teplotní inverzi – v roklích a soutěskách je výrazně chladněji než na náhorních planinách a vrcholech hor.

Zahrnuje Vysoké Tatry a Belianské Tatry o celkové rozloze 738 km², nejmenší velehory světa a současně nejvyšší pohoří celého karpatského oblouku s nejvyšším Gerlachovským štítem (2.655 m) a dalšími 24 velehorskými vrcholy (přes 2.500 m). Na severu na něj navazuje polský Tatrzański Park Narodowy. Horský masiv je přes 55 km dlouhý a 17 km široký. Na rozdíl od ostatních evropských velehor nemají Tatry podhůří a díky podtatranskému zlomu se strmě zvedají z Podtatranské kotliny. Asi dvě třetiny území TANAPu je tvořeno krystalickými břidlicemi a žulami, obvodový sedimentární plášť tvoří vápence, dolomity (s krasovými jevy včetně jeskyní), pískovce a slepence druhohorního stáří. Glaciální reliéf pak vytvořil čtvrtohorní ledovec a vznikly morény a ledovcové kary.

Nejmenší slovenský národní park (38 km²) leží západně od Vysokých Tater a zahrnuje část bradlového pásma Pienin u hranic s Polskem. Navazuje na něj polský Pieniński Park Narodowy. Tvoří ho pás druhohorních vápenců, dolomitů a slínů, jejichž rozdílná tvrdost a odolnost vůči erozi dala vzniknout ostrým bradlům, skalním stěnám, věžím a suťovým polím. Skrz ně se proplétá řeka Dunajec a tvoří meandrující kaňon plný divoké krásy. V oblasti Haligovských skal se vyskytuje typický krasový reliéf s jeskyněmi (největší Aksamitka, dlouhá 335 m).

Národní park leží v jihovýchodní části Islandu (cca 1.700 km²) a chrání horské ekosystémy severského typu. Přes pětinu jeho plochy tvoří ledovec Vatnajökull. Nezaledněná část zahrnuje zapadní část vulkanického masivu Öraefajökull, s výškou až přes 2.000 metrů. Holé horské hřebeny a mezi nimi údolí, často vyplněné dalšími ledovci – Skeiδarárjökull je největším údolním ledovcem Evropy s plochou 1.600 km². Obraz doplňují morény, jezera a divoké řeky s četnými vodopády (např. Svartifoss – Černý vodopád), ztuhlé lávové proudy či sloupcovitě rozpadavé čediče. Klima je zde na Island poměrně mírné (celoroční průměr 5°C), zato s hojnými srážkami.

Leží v jižní části Norska v krajích Oppland, Fjordane a Sogn (1.151 km²)a patří k nejnavštěvovanějším. V překladu jeho název znamená Domov obrů. Název vymyslel norský básník A.O.Vinje, který chtěl jednak zdůraznit, že jde o nejvyšší pohoří Skandinávie (200 vrcholů přes 2.000 metrů), jednak že zde podle mytologie žijí trollové. Tyto bájné bytosti, někdy drobní skřítci, někdy mohutní obři vystupují v mnoha skandinávských pohádkách a příbězích a jejich proměnlivou podobu můžete vidět i v každém obchodu se suvenýry. Masiv vznikl kaledonským vrásněním z prvohorních a prekambrických hornin, rul, gaber i kyselých vyvřelin. Vše dotvořil čtvrtohorní ledovec – vyhloubil údolí, ohladil vrcholy, nahromadil morény.

Největší pevninský ledovec Evropy zabírá zhruba polovinu plochy národního parku (1.310 km²). Leží na západních svazích Skand v masivu Breheimen v kraji Sogn og Fjordane. Z mateřské oblasti v nadmořské výšce zhruba 2.000 metrů sestupuje přes 20 splazů do údolí až na vzdálenost 60 km. Čela splazů sestupují až do 300 metrů nad mořem (údolí Briksdal). Celková plocha ledovce je asi 487 km², odhadnutý objem ledu je kolem 73 km³ a mocnost ledovce dosahuje až 400 metrů.

Největší lotyšský národní park (917 km²) leží na severu země v oblasti Livonska po obou stranách řeky Gauja. Její hluboce zaříznuté údolí je místy lemované až 90 metrů vysokými skalními stěnami v oblasti, kde se řeka prokousala vrstvami devonských pískovců. To je ve zdejší ploché krajině něco nezvyklého. Skaliska, skalní věže, převisy, pseudokrasové jevy jako jsou závrty, jeskyně. Ne nadarmo se tomu zde říká lotyšské Švýcarsko. Značná část parku je zalesněná. Převažují dubové lesy s bukem a lesy smíšené, dále zde jsou podél řeky lužní lesy, lipové javořiny i ostrůvky tajgy. Doplníme-li přehled květnatými loukami, rašeliništi, mokřady a plochami obdělávané půdy, je mozaika úplná.

Kurská kosa je asi 98 km dlouhý úzký (maximálně 3,5 km) výběžek při pobřeží Baltu, oddělující Kurský záliv od Baltského moře. Vybíhá z Kaliningradského poloostrova a leží na západě Litvy. Patří sem pouze severní polovina poloostrova, na kterou na jihu navazuje stejnojmenný ruský národní park. Národní park (264 km²) zahrnuje i přilehlé partie moře. Asi před 6.000 lety se zde začal hromadit mořský písek přinášený mořskými proudy tekoucími podél pobřeží. Časté silné větry (dnes za bouří dosahují rychlosti až 140 km/h) jej odnesly z dosahu vln a vytvořily písečné duny až 100 m vysoké, budící dojem pravé pouště.

Název parku znamená v překladu Země zálivů a plně jej charakterizuje. Leží na severovýchodě Estonska v krajích Harjumaa a Lääne-Virumaa (725 km²) při členitém pobřeží Finského zálivu. Hluboké zálivy (Kolga, Hara aj.) oddělují 4 velké dlouhé poloostrovy (Juminda, Vergi, Pärispea a Käsmu) zformované pohyby ledovcových mas. Patří sem i 20 blízkých skalnatých ostrovů. Terén je rovinatý, sem tam s morénovými pahorky a na jihu parku s tzv. Severoestonským náspem, vápencovou plošinou zvedající se jako lavice několik desítek metrů nad okolní terén, místy se skalisky a čtvrtohorními terasami pod ní.

Leží na západě země při hranicích se Srbskem a Albánií (730 km²). Patří do něj několik horských celků – masiv Korab a části pohoří Šar planina, Bistra planina a Dešat. Je zde 52 vrcholů přes 2.000 metrů, jde tedy evidentně většinou o vysokohorský terén. Od strmých vrcholů po hluboká údolí a soutěsky je terén divoký a značně členitý. Najdeme zde i ledovcové kary a na vápencích vyvinutý kras. Velmi krásný je kaňon řeky Radiky se strmými stěnami několik set metrů vysokými. Ostatně říček je zde spousta i s četnými vodopády a také tady leží 17 ledovcových jezer a pod horami velké Mavrovské jezero s průzračnou vodou, i když jde o přehradní nádrž.

Pojmenován je podle nejvyššího vrcholu (2.601 m) stejného jména v pohoří Baba v jihozápadní části země u hranic s Řeckem mezi Prespanským jezerem a Pelagonskou kotlinou. Zabírá centrální vrcholové partie pohoří (125 km²), které má vyloženě alpský charakter – strmé štíty oddělené hlubokými údolími. Je tvořeno starými žulami a prvohorními metamorfity a tak jsou zde k vidění obří kamenné bloky, rozsáhlá suťová pole a dokonce suťové „kamenné řeky“ několik kilometrů dlouhé. Přes hory jde rozvodí mezi Egejským a Jaderským mořem a tak četné řeky a říčky vedou vodu dvěma směry. Narazíme zde i na dvě ledovcová jezera – Pelisterská oka ve výši přes 2.000 metrů.

Leží v jihozápadním cípu Makedonie při hranicích s Řeckem a Albánií. Je tvořen pohořím Galičica, protaženým od severu k jihu mezi Ohridským a Prespanským jezerem (221 km²). Celý masiv je členitý, se strmými srázy, hlubokými údolími a rozsáhlou centrální planinou, zhruba v nadmořské výšce 1.400 m. Nejvyšší hora Magaro dosahuje 2.275 metrů. Jádro masivu tvoří staré prvohorní vyvřeliny, obklopené mocným souvrstvím vápenců s vyvinutými krasovými jevy. Proto je zde nedostatek vodních toků. Do národního parku patří i přilehlé pobřeží obou velkých jezer a ostrov Golem Grad v Prespanském jezeře.

Tento národní park je, tak jako většina ostatních v Albánii velmi malý (10 km²). Ve smyslu obecné definice národních parků jde spíše o rezervace. Ovšem co chybí na rozloze, přebývá na kráse. Park leží jižně od města Vlorë a tvoří ho horské pásmo Mali i Çikes dosahující do výše dvou tisíc metrů. Je tvořeno křídovými vápenci s polohami flyše, kde se střídají vrstvy pískovce a jílovce. Reliéf je typicky krasový, včetně závrtů a jeskyň. Díky poréznímu podloží je povrchové vody nedostatek. 

Leží na hranicích s Albánií, východně od Budvy a navazuje na stejnojmenný albánský národní park. Dvě třetiny jezera leží v Černé hoře. Celková rozloha parku je 400 km². Plocha jezera dost výrazně kolísá podle množství vody, které přinášejí řeky. Vlastní jezero vzniklo ve velké krasové depresi, tektonicky založené, když odtok zahradily nánosy řeky Kiri. Leží v něm asi 50 ostrovů, na délku má 43 km, na šířku maximálně 6 km. Jeho voda je křišťálově čistá a vedle řek jí doplňuje i na 30 pramenů na dně jezera. Celá kubatura vody se tak vymění zhruba za čtvrt roku. Z jezera vytéká jediná řeka – Bojana.

 Nejmenší černohorský národní park (56 km²) leží na severovýchodě země a zahrnuje střední část pohoří Bjelasica ohraničenou řekami Tara a Lim. Chráněn je už od roku 1878. Podloží je tvořeno vápenci, ale také břidlicemi, jílovci a pískovci. Nejvyšší vrcholy dosahují výšky přes 2.000 metrů (nejvyšší vrchol Crna glava 2.139 m). Je to typicky horská krajina se strmými stěnami, ledovcovými jezery, lesy a subalpinskými loukami. Na rozdíl od ostatních národních parků Černé hory je zdejší území bohaté na vodní zdroje.

 Leží v těsné blízkosti Kotoru, severně od něj. Nad Bokou Kotorskou se strmě zvedá vápencový masiv Lovčen (62 km²) s nejvyšší horou Štirovnikem (1.749 m). Jde o typické krasové pohoří se všemi krasovými jevy – závrty, polje, jeskyně, škrapová pole, propasti. Na vodu je extrémně chudý, trvalý zdroj vody je pouze na 2 místech – pramen na planině Ivanova korita a jezírko pod Jezerským vrchem. A to prosím na západních svazích Lovčenu spadne ročně až 4.200 mm srážek. Ale v rozpukaném krasu bleskově vsákne a zmizí v podzemních tocích.

Leží na severu až severozápadě Černé Hory (390 km²) v centrální části pohoří stejného jména. Je tvořen druhohorními vápence zformovanými provrásněním, ledovcem a erozí. Výsledkem je členitý reliéf s 50 vrcholy přes 2.000 metrů (nejvyšší vrchol Bobotov Kuk 2.525 m), hluboké doliny, kaňony, říční soutěsky, hojná ledovcová jezera. A k tomu pochopitelně nejrůznější krasové jevy – od jeskyní přes závrty a propasti až po škrapová pole, propadání vodních toků i krasové vyvěračky. Místní zvláštností jsou tzv. lokve (louže), mělké zatopené terénní prolákliny, zatopené vodou z tajícího sněhu.

 Leží na severu Polska na pobřeží Baltského moře, mezi městečky Rowy a Łeba (327 km²) v Pomořském vojvodství. Vznikl společnou činností moře a čtvrtohorního ledovce. Ten zanechal množství morén a vytvořil četná jezera – těm dominují dvě největší Jezioro Łebsko (plocha 7.140 ha, hloubka kolem 7 m) a Jezioro Gardno. Nejatraktivnější je však „Polská Sahara“, kde sa na ploše asi 500 ha rozprostírají bílé písečné duny, neustále přesouvané zdejšími větry. Pohyb sice není výrazný – maximálně 10 metrů za rok, ale iluze Sahary je dokonalá. Písek přinesly mořské vlny, vyvrhly na pobřeží a dál už jen transportoval vítr.

Pouze tři národní parky v Evropě chrání krajinu pískovcových věží, hlubokých roklí, všudypřítomného písku a skalních převisů – krajinu pískovcových skalních měst. Vedle našeho Českého Švýcarska je to Saské Švýcarsko v Německu a právě národní park Stolové hory v Polsku (63 km²). Leží v jihozápadní části země při hranicích s ČR (navazuje na naší CHKO Broumovsko)a chlubí se labyrintem skalních věží i dalekými výhledy. Třeba z nejvyššího vrcholu – Velké Hejšoviny (919 m). Krajina je zarostlá z velké části jehličnany a členitá morfologie způsobuje často inverzi teplot – vrcholy skal mají vyšší teplotu než dna hlubokých roklí, kam stéká chladný vzduch.

Tento malý národní park (30 km²) se nachází na západě hrabství Galway mezi pobřežím a okrajem pohoří Twelwe Pins (Dvanáct hor – podle 12 nejvyšších vrcholů). Nejvyšší vrchol Benbaum se zvedá do výše 725 m, ale opravdu nad mořem, neboť se zvedá prakticky od mořské hladiny. Podloží tvoří prekambrické a prvohorní metamorfity, křemence a mramory staré až 700 milionů let. To už je hezky dávno. Krajina samotná je však definitivně utvořená čtvrtohorním ledovcem, který obrousil hrany a zaoblil tvary hor.

Název parku pochází z keltského boireann = kamenitá země. A skutečně kam se podíváte, šedobílé karbonské vápence vystupují na povrch jako kosti matky Země. Park leží v pahorkatině Mullagh More s nejvyšším bodem Knockanes (207 m). Má rozlohu pouhých 16 km², ale zaručeně stojí za zhlédnutí. Krasový povrch je rozčleněný roklemi, terasami, místy připomíná povrch deskovitou dlažbu. To ledovce vyhladily vápencové plotny do desek, oddělených několik desítek centimetrů hlubokými erozními puklinami (grykes). Hojné jsou zde i jeskyně, spojené do podzemních krasových systémů.

Patří do něj část pohoří Wicklow severozápadně od Dublinu (170 km²), tvořené žulovým masivem s polohami krystalických břidlic a hojnými žílami křemene. V minulosti se zde hojně těžily barevné rudy a pozůstatky po těžbě jsou dodnes vidět. Hory jsou zde zaoblené, ohlazené čtvrtohorním ledovcem a střídají se s ledovcovými údolími, jezery či kary. Hojně zde rostou dubové lesy s jasanem a lískou a střídají se s vřesovišti s keři hlodáše a bujnými porosty kapradiny hasivky orličí. Častá jsou i rašeliniště. Drobných vodních toků je všude dost – jsme přece v Irsku a o déšť není nouze.

Nejstarší národní park Irska leží na poloostrově Dingle v hrabství Kerry (102 km²) a sahá až k městu stejného jména jako má park. Centrum parku tvoří údolí řeky Laune se třemi pohádkovými jezery – Muckross Lake, Upper Lake a Lough Leane. Okolí je protkáno říčkami s četnými vodopády (např. kaskády Torc Waterfall vysoké 17 m), srážek je zde totiž mnoho (až 3.200 mm/rok). Podložní horniny tvoří buď červené devonské pískovce na severu, nebo bílé karbonské vápence na východě.

Tento rozsáhlý skotský národní park (1.865 km²) leží na pomezí Highlands a Lowlands na jihozápadním okraji pohoří Grampiany. The Trossachs (nejvyšší vrchol Ben More 1.174 m) je hrásťové pohoří s příkrými svahy a vrcholy zarovnanými čtvrtohorním ledovcem, místy až do podoby náhorních plošin. Do nich jsou zaříznuta hluboká údolí s hojnými ledovcovými jezery. Podloží parku tvoří staré, většinou paleozoické metamorfované horniny a žuly, zformované kaledonským vrásněním. Z vrcholů se nabízejí fantastické výhledy na zelený kraj všude kolem a na vlny hor.

Leží na Cornwallském poloostrově (954 km²) a tvoří ho stará žulová plošina rozbrázděná roklemi, soutěskami (tzv. coombe) a údolími řek. Je to divoká krajina charakteristická častými mlhami, dešti a hojnými větry. Nejvyšší vrchol parku High Willhays měří 621 metrů. Vlhké a mírné podnebí prospívá mechům a lišejníků, které obrůstají vše, včetně kmenů stromů. Právě dartmoorská blata, které leží téměř vždy v mlžném oparu inspirovala sira A.C.Doyla k napsání jeho nejslavnějšího příběhu se Sherlockem Holmsem, Psa baskervilského. Také sem často jezdila Agatha Christie a dokončila zde svůj první detektivní román Záhada na zámku Styles.

Velšsky se nazývá Eryri a leží v severním Walesu (2.132 km²). Jeho jádro tvoří vulkanické pohoří Kambrické hory (Cambrian Mountains) s nejvyšší velšskou horou Snowdon (1.085 m) podle které je nazván. Staré vulkanity přemodeloval čtvrtohorní ledovec a vytvořil zde trogovitá údolí tvaru velkého U, s mělkými ledovcovými jezery hrazenými morénami, z kterých někde vytékají vodopády (např. Benglog Fall z jezera Llyn Ogwen). Místy mají hory členitý reliéf připomínající velehory. A navíc zde ročně naprší neuvěřitelných 5.000 mm srážek.

Do tohoto waleského národního parku (1.347 km²) patří řetězec pohoří - Black Mountains, Fforest Fawr a Brecon Beacon s nejvyšším vrcholem Pen-y-Fan (886 m). Leží od hranic s Anglií až po Llandeilo a pokrývá ho hornatá půvabná krajina s travnatými svahy a pískovcovými devonskými skalami. V jižní části parku se nachází souvrství slepenců a karbonských vápenců s krasovými jevy, rozsáhlými jeskyněmi a skalními převisy. Reliéf je zde pestrý, tvořený mělkými údolími, plochými vrcholy hor, soutěskami, ledovcovými jezery a malebnými vodopády (např. v okolí Yastradfellte).

Náhorní park Jezerní oblast, jak zní v překladu jeho jméno, leží v severní Anglii od pobřeží Irského moře k podhůří Pennin v hrabství Cumbrie, mezi městy zhruba Carliste a Barrowin. Je největší (2.292 km²) a nejkrásnější z anglických národních parků a když už jsme u těch nej, leží zde i nejvyšší vrchol Anglie Scafell Pike (978 m). Podloží tvoří směs vápenců, červených pískovců, břidlic a hlubinných vyvřelin. Celé pohoří bylo ve čtvrtohorách přeformováno ledovcem a tak zde najdete ledovcové kary, trogovitá údolí ve tvaru velkého U, morény a 16 ledovcových jezer.

Národní park (97 km²) zahrnuje část Neziderského jezera s pobřežními partiemi a navazuje na maďarský národní park Fertő-Hanság. Tvoří ho rovinatá krajina s rozsáhlými rákosinami, močály, bažinami, písečnými přesypy, mokřinami a více než 40 slanými, částečně vysychajícími jezírky. Jde o nejteplejší i nejsušší část Rakouska, typickou silnými a častými větry. Charakteristické jsou husté a rozsáhlé rákosiny. Dříve se rákos hojně využíval jako stavební materiál i jako střešní krytina a dodnes lze vidět místa, kde se tradičně suší.

Leží v severozápadním cípu Maďarska a navazuje na rakouský národní park Neusiedler See – Seewinkel. Patří do něj jižní cíp Neziderského jezera a oblast mokřadů Hanság. Mělká pánev, z které vystupují nevysoké pahorky, má vysokou hladinu podzemní vody a je plná močálů, jezer a vodních toků. V 18. století se oblast pokoušeli vysušit Esterházyové, ale naštěstí ne vždy se jim to podařilo a tak zůstaly místy zachovány i původní biotopy.

Nad severním pobřeží Balatonu se zvedá pohoří Bakoňský les, které tvoří spolu s odděleným Malým Balatonem tento národní park (570 km²). Je to území opravdu rozmanité, tvořené 6 oblastmi, které byly dříve samostatnými rezervacemi či chráněnými krajinnými oblastmi. A společné mají v podstatě jen to, že leží vedle sebe.

Nejmenší maďarský národní park (201 km²)leží u jižních hranic Slovenska, je složený ze dvou částí oddělených řekou Bodvou a tvoří jej mohutná vápencová plošina s jedním z nejrozsáhlejších jeskynních systémů Evropy, na který navazuje Národní park Slovenský kras (chodby známého jeskynního systému Domici pokračují ze Slovenska bez ohledu na hranice do Maďarska). 

Tento národní park (501 km²) netvoří souvislé území, ale je tvořen z 13 vzájemně nesouvisejících území mezi řekami Körös a Maros ve třech župách – Csongrád, Békés a Jász-Nagykun.Szolnok. Chrání pestrou mozaiku biotopů vzniklých na sedimentech naplavených řekami. Mokřady, které jsou napájeny pravidelnými záplavami, solná jezera Fehértó, kostřavové a slané louky, oblasti rybníků (Kis-Sárrét), ale i stepi a pustu (např. Csanádi puszták či Cserebökény).

V západním cípu země při hranicích s Rakouskem a Slovinskem leží v župě Vás leží tento nejmladší maďarský národní park (439 km²). Zahrnuje kromě Őrségu i jižní Hetés a západně ležící Vendvidék. Podloží tvoří říční sedimenty (jíly a štěrkopísky), které vytvořily mírně kopcovitou krajinu s četnými vodními toky. Nepříliš úrodné půdy způsobili, že kraj není příliš vhodný pro zemědělství a tak zde zůstaly zachovány rozsáhlé lesy. Jsou zde lesy dubohabrové, čisté bučiny i bory, ale také porosty nepůvodního akátu. Díky málo propustnému podloží jsou hojné mokřiny, rašeliniště a bažiny s tůněmi.

 Mezi Tisou a Debrecenem leží nejstarší a největší (822 km²) národní park Maďarska. Rozkládá se ve Velké uherské nížině (Alföld), karpatské předhlubni vyplněné nejprve třetihorními mořskými sedimenty a pak náplavovými sedimenty řek, až 300 m mocnými. Nekonečná rovina, která na obzoru splývá s oblohou, jejíž horizont je jen tu a tam narušen typickými vahadlovými studněmi. Dosti drsné kontinentální klima znamená málo srážek, hodně slunce (až 2.000 hodin ročně) a časté silné větry. To vše je pusta.

V překladu znamená Kalkalpen Vápencové Alpy. Leží asi 5O km na jih od Lince v Horních Rakousech a zahrnuje hřeben Sengsengebirge a přilehlý Reichraminger Hintergebirge. Park (208 km²) je tvořen vápenci s četnými krasovými jevy včetně jeskyní. Díky hojným srážkám je zde hustá síť drobných vodních toků, tryskajících z ve více než 800 pramenů a často se prodírajících přes balvany v divokých roklích. Lákavá jsou i zdejší jezera. 

Národní park (1.834 km²) chrání centrální partie pohoří Vysoké Taury, včetně nejvyšší hory Rakouska Glossglockneru (3.798 m) a leží na území tří spolkových zemí – Salcburska, Tyrolska a Korutanska. Jde skutečně o vysokohorský terén (přes 300 vrcholů přesahuje 3.000 metrů) s ostrými štíty, vysokohorskými plesy, ledovcovými kary, kamenitými morénami a suťovými poli. Téměř desetinu parku pokrývají ledovce. Největší z nich (Pasterze) má plochu 19 km² a mocnost ledu dosahuje 250 metrů. 

V jihovýchodním cípu Německa leží Berchtesgadenské Alpy, které jsou chráněny stejnojmenným národním parkem. Jde o masiv triasových vápenců a tak jsou všude vidět bílé štíty. Nedosahují sice výšek jiných částí Alp (nejvyšší vrchol Watzmann má 2.713 m), ale krásy mají spoustu. Pohoří je výrazně členité, s hlubokými údolími a strmými štíty a vše dotvářejí hojná ledovcová jezera. Největší z nich, Königssee (521 ha) leží pod východní stěnou Watzmannu, je hluboké až 190 metrů a téměř 8 km dlouhé. Na ostrůvku uprostřed je poutní kostelík sv.Bartoloměje z roku 1134.

Pohoří Harz leží ve středním Německu na rozhraní tří spolkových zemí – Durynska, Dolního Saska a Saska-Anhaltska. Táhne se od severozápadu k jihovýchodu téměř 95 km a je široké až 35 km. Toto hrásťové pohoří je tvořeno starými horninami (hlavně žuly a ruly, dále i břidlice a slepence. Nejvyšší hora Brocken má jen 1.142 metrů. Typické jsou náhorní plošiny s protáhlými úzkými údolími s horskými říčkami, skalnaté srázy i skalní zdi (pískovcová stěna Teufelsmauer, přes 4 km dlouhá). Vyšší část pohoří Horní Harz (Oberharz) pokrývají jehličnaté lesy, nižší část Dolní Harz (Unterharz) je porostlá lesy listnatými.

Leží v severozápadní části nejkrásnějšího dalmatského ostrova Mljet. Malebnou krajinu s nejvyšším vrcholem Planjakem (392 m) pokrývá typický kras. Najdeme zde škrapová pole, závrty, jeskyně, propadliny a další drobné krasové jevy, ale také drobné laguny s brakickou (poloslanou) vodou.