| Zpět |

Informace - Burgundsko - Cesta jako víno

Je neděle, začíná nám červenec a s ním ta pravá letní vedra. Na Budějovické se nesměle okukují klienti CK Geops s průvodcem Honzou a řidiči Poldou a Pavlem. Je před námi týdenní putování do země vína, raného křesťanství, krásné a dosud divoké přírody a Keltů, kterým tu říkají Galové. Musíme projet Německem a už brzičko ráno se dáváme do pucu již na francouzské straně. Máme před sebou první z mnoha zastávek, míříme do Belfortu. Jsme ve městě, které opevnil v sedmnáctém století geniální Vauban a které odolalo všem pokusům dobýt je. Tím největším hrdinstvím bylo ubránění pevnosti za prusko-francouzské války. Pan architekt Bertholdi umístil pod hrad obrovskou sochu lva, který cení zuby směrem k Německu. Nedaleko odtud stojí na kopci kaple Notre Dame du Haut, je neuvěřitelně krásná zvenčí a přímo líbezná uvnitř, v roce 1955 ji sem umístil pan Le Corbusier. Okolo staré šachetní věže jedeme do údolí dosud nespoutané řeky Doubs, jednou si ji fotíme v místě, kde se rozlévá do několika ramen, jmenuje se to tu Isles de la Doubs. A za chvíli už vystupujeme v Besançonu pod citadelou na vysokém kopci nad řekou, kterou postavil, hádejte kdo? Správně, náš starý známý Vauban. Vylézt až nahoru vyžaduje už dobré turisty, nakonec jsme tam všichni. A potom se už jen tak touláme městem od kostela Sv. Jana s dvěma apsidami, okolo římských památek, vidíme rodné domy Victora Huga a bratří Lumiérových, nakupujeme si vínko na večer a prcháme před průtrží mračen do busu, který nás veze do hotelu Premiére classe bydlet poprvé.
Ráno vyjíždíme do pohoří Jura, míjíme rodné město malíře Courbeta Ornans, stoupáme kolem senzační řeky Loue až k jejímu prameni. A není to žádná studánka, kde nejhlubší je les. Les je tu hluboký, ale řeka se valí ze skály jako malá Niagára. To samé platí i o dalším prameni, tentokrát jsme u řeky Lison, i tady nám příroda dopřála velkolepou podívanou. Další zastávkou je Arc et Senans. UNESCO ne nadarmo přikrylo svou autoritou pokus Nicolase Ledouxe vystavět již v osmnáctém století město na zelené louce. Vyráběla se tu sůl z nedalekých ložisek solanky, ale doba městu nepřála, nikdy nebylo dostavěno. A ještě máme čas navštívit burgundskou metropoli Dijon. Na hlavní třídě vlají prápory, Notre Dame má zvláštní fasádu a famózní interiér, sovička, která přináší štěstí a snad i vylepšuje potenci je krásně ohlazená. Katedrála Sv. Michala je gotická, ale má renesanční fasádu, vévodský palác je také krásný, odtud vládli velkému kusu Evropy burgundští vévodové. Bydlíme opět v Premiére classe na kraji města.
Po snídani vyrážíme po silnici, která se jmenuje Route des Grands Crus, což je po našem cesta těch nejlepších vín. Co vesnice, to světová značka, vinice vpravo i vlevo, občas zámeček, všude „dégustation“, jsme v samém srdci vinic Côtes de Nuit a Côtes de Beaune. A ten poslední údaj je odvozen od krásného, středověkého města v hradbách. Jeho ozdobou a pýchou je hospic z patnáctého století, nechali jej postavit manželé Nicolas a Guigona Rolinovi. Má střechu z barevných tašek, uvnitř je zrekonstruovaný špitál pro chudé se potřebným zázemím, tečkou za prohlídkou je polyptych Rogiera van der Weydena s nahatými figurami Posledního soudu. A taky tu všude teče to nejlepší víno, sklepů, vinoték a hospůdek tu je nepočítaně. Pokračujeme kolem burgundské řeky Saôny do Tournus. V románské bazilice sv. Filiberta jsou světcovy ostatky uloženy v kryptě, vnitřek kostela je nečekaně světlý a my si ho můžeme prohlédnout i z výšky, z patra pod střechou. A ještě tu mají malý, ale ve své prastarosti nádherný kostelík Máří Magdaleny. Cestou do Cluny děláme ještě dvě zastávky. Tou první je vesnička pod rozbořeným hradem Brancion s kostelíkem sv. Petra. Uvnitř hraje na harfu živý muzikant, od kostela je krásný rozhled na kraj pod námi. Kopečky mírně zvlněné, občas rybníček, políčka a hlavně pastviny se spoustou bílých kraviček. Ještě jedna minizastávka v Chapaise u dalšího románského kostelíka Sv. Martina a už parkujeme v Cluny. Tady jsme proto, abychom na vlastní oči viděli, kam až může sahat lidská zloba smíšená se strachem. Revolucionáři v roce 1789 rozbořili největší církevní komplet Evropy, my zíráme jenom na zbytky kdysi náboženského centra starého kontinentu. Bydlíme v Chalon sur Saône.
Ráno už jsme na cestě do Autunu. Začínáme u toho, co zbylo z římského divadla a přesouváme se do městečka, abychom vystoupali k románskému kostelu sv. Lazara. Máme možnost sledovat neskutečnou zručnost středověkého kameníka Gisleberta, který vyzdobil biblickými motivy hlavice sloupů a vytesal do tympanonu přenádherný motiv posledního soudu. Neznámý hrdina přikryl před revolucionáři portál sádrou a zachránil ho pro naše zraky. A jedeme do země Galů. Všude okolo nás hluboké lesy pohoří Morvan, pod horou Beuvray, tam, kde stálo galské město Bibracte, je dnes muzeum Keltů a na kopec se dá vyjít nebo vyjet, výhledy do krajiny jsou opět kouzelné. A pořád horami dál a dál, až se opět mění pastviny na vinice, ještě míjíme Vaubanův zámek Bazoche a už je před námi silueta baziliky Máří Magdaleny na kopci ve vesnici Vezelay. Opět úžasný interiér, skvostné hlavice, zvláštní světlo, střídání světlých a tmavých stavebních kamenů a dole v kryptě ostatky svaté ženy. Také se jedeme rozloučit s burgundským, jsme hosty u vinařů – bratří Camu, degustujeme a nakupujeme si domů prvotřídní přivítanou. Bydlíme dvě hodiny odtud v Troyes.
Po snídani jedeme podívat se na největší koncentraci gotických kostelů na světě ve městě plném hrázděných domů, všechny jsou trochu jiné, liší se střechami, podpěrami, vitrážemi, v Máří Magdaleně je unikátní chórová přepážka – jubé. Jenom si je v rychlosti připomeneme: Nizier, Petr a Pavel, Urban, Jan, Máří a Rémi. A je před námi štace poslední – Remeš. Začínáme nákupem těch předobrých francouzských smraďochů a vínka, potom sestupujeme do šampaňských sklepů rodiny Taittingerů, které vyhloubili v křídě již staří Římané. Zíráme také v bazilice sv. Remigia, který v roce 496 pokřtil prvního franského krále Clovise a končíme v katedrále Notre Dame, která si nezadá s žádnou téhož jména. A tečkou za tím naším skoro týdenním putováním je večeře v restauraci Bistro du Boucher. A dáváme si skutečně do nosu, kuchyně je vynikající, vínko jakbysmet, dobře se nám usedá do busu, cesta zpět bude trochu méně bolestná. Zažili jsme párkrát deštík, slibovaná vedra se zatím nedostavila, ale nic nás nezastavilo. Kam se hrabe trochu vody na tu nádheru. Příště se podíváme zase jinam, chtěl bych být u toho s vámi, ahoj váš Honza

| Zpět |