Informace - Harz, pohádkové pohoří v Německu

Pohoří Harz ve středním Německu patří k místům se skutečně nevšední atmosférou. Zatímco na jeho okrajích se psaly rané kapitoly z německé historie a vznikala zde oblíbená sídla říšských císařů (Quedlinburg, Goslar, Bad Harzburg) a šlechty a bohaté kláštery (Gandersheim, Gernrode, Quedlinburg), divoké vnitrozemí i podzemní prostory patřily tajemným bytostem a magickým silám.

V současnosti bývá Harz spojován především s čarodějnicemi. Pověstí o čárech a sabatech je zde skutečně celá řada. Věřilo se, že ženy zaprodané ďáblu každoročně v noci mezi 30. dubnem a 1. květnem – v Německu známé jako noc svaté Walburgy – odlétaly na různých zvířatech či na domácím nářadí (nejen oblíbená košťata, ale také vidle či pohrabáče) na hory, kde na ně čekal jejich pekelný pastýř, obvykle v podobě kozla. Když mu vzdaly čest a obnovily mu slib poslušnosti, získaly od něj magickou sílu, která jim pak vydržela po celý další rok. Za takové místo byla považována především nejvyšší hora Harzu Brocken, kde se nacházela čertova kazatelna a čarodějnický oltář.
Jinou úlohu sehrálo návrší Hexentanzplatz („místo, kde tančí čarodějnice“) nad řekou Bode. Zde se čarodějnice shromažďovaly před sabatem a přiváděly sem nové dušičky, které se zde poprvé setkaly s ďáblem.
Je zvláštní, že třebaže první písemné zmínky o čarodějnictví na hoře Brocken se objevují již na počátku 14. století a v 16. století byly vyslýchány některé ženy obviněné z účasti na sabatech, do zpráv učenců, kteří ve stejnou dobu popisovali zdejší přírodu, nic z toho neproniklo; teprve roku 1668 vydal lipský lékař Praetorius spis o čarodějnických kultech v této oblasti, který se stal velmi oblíbenou četbou.
S čarodějnickými sabaty je spojená také pověst o věrném Eckhartovi, která nápadně připomíná známý příběh Tannhäusera. Pojednává o muži, který spatřil houf čarodějnic letících k hoře Brocken. Jedna skupinka ho uchvátila a odnesla ho do jeskyní na úpatí hory. Překvapený Eckhart se ocitl ve Venušině sluji, kde prožil rozkoše vpravdě božské. Když se potom jako starý muž dostal ven, litoval, že propadl hříchu, a aby byl vykoupen, rozhodl se nadosmrti obcházet v osudnou noc kolem lidských bydlišť a varovat všechny před strašnými nebezpečenstvími, které na ně venku číhá. Ačkoliv Eckhart nakonec došel spásy, vrací se prý stále každoročně jako dobrý duch a dál lidi napomíná a maří úklady pekelných bytostí.
Dílem samotného ďábla je Čertova stěna – Teufelsmauer, hradba skal v délce několika kilometrů, místy ovšem rozrušená nebo zakrytá stromy; nejvýraznější je v blízkosti Timmenrode a Blankenburgu. Ďábel uzavřel sázku s bohem, že získá vládu nad světem, pokud se mu povede postavit mohutnou zeď o určené délce během noci; jako v jiných podobných pověstech však jeho práci přerušilo kohoutí kokrhání.
V horách a slujích Harzu však sídlily i jiné bytosti. Již od 10. století vydávaly své bohatství stříbrné a měděné doly na Rammelsbergu nad císařským městem Goslar a v 16. století došlo k dalšímu rozvoji hornictví i v jiných částech Harzu. Horníci se ovšem nezřídka setkávali se záhadnou postavou horského mnicha – ducha hor, který obcházel podzemními chodbami v mnišském hábitu. Přestože strašil horníky a občas prováděl zlomyslnosti, častěji se projevoval jako dobroděj, ukazoval horníkům, kde jsou dobré žíly a chudáky různě obdarovával. Když ho však z jedné štoly vyhnali kropenou vodou a kříži, ve zlosti nechal důl zaplavit. Podle některých domněnek dokonce přenesli němečtí horníci pověsti o horském mnichovi do Čech a dali tak vzniknout našemu Rýbrcoulovi - Krakonošovi.
Věřilo se také, že Harz byl v dávných dobách osídlen obry a trpaslíky. Po obrech zůstaly na některých místech otisky šlépějí. Nejznámější pověstí tohoto druhu je vyprávění o princezně Brunhildě, o kterou usiloval jakýsi bájný český král, obr Bodo. Jednou před ním prchala na koni a v úzkosti přeskočila strž řeky Bode. Na vrchu Rosstrappe se zachoval otisk podkovy jejího koně. Při skoku přišla o diadém, který spadl do hluboké tůně plné vírů. Obr Bodo ji následoval, ale zřítil se rovněž do tůně a od té doby v ní prý sídlí a hlídá Brunhildin diadém.
Trpaslíci žili pod zemí a lidé občas mohli najít cestu do jejich říše – například jedno děvčátko utrhlo na louce modrý květ, který jí otevřel bránu do jejich zámku. Přestože trpaslíci ji uvítali velmi přátelsky, dívka dostala strach a utekla, a přes jejich napomínání nechala dole i onen vzácný květ, takže víckrát už cestu najít nemohla.
Dalšími praobyvateli Harzu byli jacísi divocí lidé zcela odlišní od pozdějších osadníků. V lesích tito diví lidé prý přežívali dál. Občas některé jedince chytili lovci – například císař Fridrich II. měl podle pověsti jednoho takového „domorodce“ na svém dvoře.
Ve vnitrozemí Harzu existovala celá řada někdejších pohanských svatyní a míst, která byla považovaná za rejdiště tajemných sil. Na některých sice vznikly kostely a kaple, přesto se věřilo, že se na takových místech mohou přihodit zázraky. U Ilsensteinu zase přebývala zakletá princezna Ilsa, která byla uvězněná na začarovaném místě, neboť odmítla čarodějnického nápadníka. Podle ní se údajně jmenuje místní říčka.
Běžný život a pověsti splývaly dohromady v pověstech o čárech Benátčanů. Cizinci ze vzdálené země, kteří se do Harzu dostávali jakožto obchodníci i různí odborníci, se v očích místních lidí měnili takřka v kouzelníky, kteří dovedli zaklínat skrýše s poklady a znali tajemné průchody, jimiž se mohli během chvilky přenést do své rodné země. Občas se stalo, že se i některý zvědavý obyvatel Harzu takhle dostal do Benátek a těžko potom hledal cestu domů. Možná některé z těchto tajemných bran fungují ještě dnes…